[Officium]
Sv. Jana Nepomuckého, Mučedníka a Patrona českého (Vlastní texty pro Čechy)

[Oratio]
Bože, jenž jsi pro nepřemožené svátostné mlčení svatého Jana ozdobil svou Církev novou mučednickou korunou; dej nám na jeho přímluvu a dle jeho příkladu pčelivě střežit svůj jazyk, a snášet spíše všechna zla tohoto světa, než zkázu duše. 
$Per Dominum

[Responsory Vespera 1]
R. On je pravý Mučedník, jenž pro Kristovo jméno prolil svou krev; 
* Jenž se nezalekl hrozeb soudců, ani nehledal slávu pozemské důstojnosti, ale došel až do nebeské říše. (Alleluja.)
V. Spravedlivého vodil Hospodin pro správných cestách, a ukázal mu království Boží.
R. Jenž se nezalekl hrozeb soudců, ani nehledal slávu pozemské důstojnosti, ale došel až do nebeské říše. (Alleluja.)

[Lectio5]
Jan pochází z českého města Nepomuku, podle něhož získal přízvisko Nepomucký. Jeho rodiče byli již pokročilého věku a v předzvěsti budoucí svatosti nad domem v den jeho narození zázračně zazářily plameny. Když jako nemluvně těžce onemocněl, zásluhou Blahoslavené Panny, která jej dle rodičů již při narození přijala, vyvázl z ohrožení života nedotčen. S obrovským nadáním a zbožnými vlohami, poslušen nebeským vnuknutím prožíval svůj chlapecký věk mezi svatými a nábožnými cvičeními. Když zaslechl proměňovací slova Kněze, který zrovna vysluhoval Božskou Oběť, ze své vlastní vůle, neboť bydlel nedaleko Kláštera Cisterciáckých Mnichů v Nepomuku, zvykl si každého dne hned ráno vyběhnout a vždy jednomu z Kněží sloužících u Oltáře ministrovat. V Žatci se mu dostalo vytříbeného humanitního vzdělání, v Praze pak pěstoval náročnější disciplíny, získal vzdělání ve Filosofii, Theologii a stal se bakalářem Posvátného Kanonického Práva. Když byl vysvěcen na Kněze a díky znalosti Svatých řádně připraven k získávání dobra duším, hluboce se oddal službě Božímu slovu.

[Lectio6]
Když tedy pracoval na vykořeňování neřestí a svou výmluvností povolával zpět ty, kteří zabloudili na cestě ke spáse, a přinášel hojné plody zbožnosti, byl jmenován Kanovníkem Metropolitního Chrámu pražského a brzy provincii k hlásání Evangelia sobě svěřenou před Králem Václavem IV. přijal s takovým úspěchem, že na Janův návrh král mnohé věci učinil a velmi si vážil jeho ctností. Honosné pocty, kterých se mu dostávalo, však služebník Boží neustále odmítal, aby jej neodváděly od hlásání Božího slova. Královna Johana Bavorská jej ustanovila správcem královské almužny, která měla být rozdělena chudým, a svěřila mu i péči o své svědomí. Když se však Václav odvrátil od svých vladařských povinností, rychle jej uchvátily i neřesti. Tím hůř snášel manželčiny zbožné prosby a napomenutí, takže se opovážil obrátit se na Jana, aby mu odhalil tajemství, která Královna u Svátostného Kněžského Soudu odhalila. Pokoušen nejdříve lichotkami, poté mučením a špínou vězení, služebník Boží pevně odolal nestoudným tužbám královým.

[Lectio7]
Rozzuřeného ducha Václavova však od vykonání jeho úmyslu neodradily ani lidské, ani Boží zákony, a svůj poslední zápas, o kterém Zápasník Kristův věděl, že brzy přijde, jasně vytušil. Lid se mezitím bouřil, když se dozvěděl o hrozící pohromě pro Království. Brzy nato vyrazil Jan do Boleslavi k od pradávna uctívanému Obrazu Blahoslavené Panny, kde vyléval úpěnlivé prosby o nebeskou ochranu, aby dobrý boj bojoval. Když se odtud večer vracel, bylo právě před Nedělí v oktávu Nanebevstoupení, Král jej uviděl z okna, zavolal si jej a násilím jej zadržel s tím, že jej v nedaleké vodě utopí, pokud by se bránil. Jan s nepřemoženou vytrvalostí odolával strachu i výhrůžkám. Takže byl na Králův příkaz v noci vhozen do řeky Vltavy, která Prahou protéká, a tím obdržel slavnou korunu Mučednictví. Zločin svatokrádežníků byl proveden ve skrytosti, avšak slávu Mučedníka všem božskou mocí vyjevil nevšední zázrak. Na místě, kam řeka zrovna odnášela bezduché tělo, se objevily hořící pochodně, které plavaly a vznášely se nad vodou. 
	
[Lectio8]
Proto, když Kanovníci druhý den ráno vyzvedli Janovo tělo z písku, nebáli se nic Králova hněvu a se vší slávou je přinesli do Metropolitního Chrámu a zde je i přikázali pohřbít. Když však den ode dne sílila svrchovaná úcta k památce nepřemoženého Kněze a zázraky se stávaly především těm, kteří o jeho pověsti pochybovali, po více než třech stech letech se při úředním ohledání těla, které tak dlouho leželo pod zemí, shledalo, že jazyk jeho je neporušený a vypadá jako živý. Když byl po dalších šesti letech ukázán soudcům Apoštolského Stolce, novým zázrakem se jazyk najednou zvětšil, a z matně rudé barvy se stal jasný purpur. Tato i jiná znamení byla řádně posouzena a Svatý Otec Benedikt XIII. jej dne 19. března léta Spásy 1729 potvrdil jako prvního Ochránce této Svátostné Pečeti, který víru ve zpovědní Tajemství krví svou zpečetil, a připsal na seznam Svatých Mučedníků.